 Celý začátek minulého týdne byl jen nekonečným, horečnatým vyčkáváním příchodu pátku a tím i odjezdu na dva extra očekávané koncerty v Praze. Ten první ve strahovském klubu 007 měl být pro mne spíš takovým zahřívacím kolem před sobotou a očekával jsem, především od německých Daturah, velice solidní set a jistý nadprůměr. O to víc jsem byl doslova v šoku z výkonu těchto borců, kteří svůj třískladbový post-rockový nátěr předvedli s energií a bravurou starých zkušených veteránů. Jejich songy vystavěné na typickém způsobu gradace těch nejlepších post-rockových opusů, s drtivým hlukovým a příjemně natahovaným závěrem, mě dostaly do pořádného varu. Nové skladby jsou oproti starším propracovanější, živější, s robustní souhrou kytar v postupně stavěném výbušném finále. Těším se tedy na nové CD, jež v pátek v Praze představili živě. Ač nehrají nijak převratnou a objevnou hudbu, ve své kategorii patří k tomu nejlepšímu, co jsem slyšel. Napadá mě přirovnání k takovým veličinám jako Mono či EITS, a to zhruba 50/50. Velký zážitek, o který se mnoho lidí připravilo.
 Z One Starving Day jsem po domácím poslechu měl pocit celkem dobré temnější kapely, jež by ale naživo rozhodně mohla překvapit: To se nestalo. Bohužel se mi zdálo, že se tito Italové od začátku nějak trápí se zvukem a nemyslím, že by to bylo pouze chybou zvukaře. Temný depresivní set s převahou hlubokých těžkých tónů, do nichž byl z jedné strany míchán elektronický bordel, plný šumů, samplů a nejrůznějších industriálních pazvuků, ze strany druhé pak antirytmické beaty, neustále zrychlující a zpomalující zcela proti všem zbývajícím nástrojům. Tahle nervní nesourodost byla jistě záměr, ale bohužel se mi její provedení opravdu nedostalo pod kůži. Přišlo mi zkrátka, jako by každý článek kapely byl úplně někde jinde, nikde se nescházely ani melodicky, ani pocitově. Snad jen výborný uřvaný screamo zpěv se mě docela dotknul, ale to jaksi nestačí. Docela zklamání, ale kdoví, možná to příště bude lepší, asi by ji slušel i větší prostor.
 Sobota, Sonic Youth, dvě slova, jméno kapely, pro mnohé synonymum pro hudební styl noise. Hudební svátek, na který někteří čekali 11 let od jejich poslední zastávky v Praze a pro ostatní z nás premiéra a možná i derniéra, ale pro většinu absolutně nevyhnutelná srdcová záležitost. Od roku 1982, kdy o sobě dali poprvé hlasitě vědět post-punkovou směsicí hlukových stěn, vazbení a přiškrcených vokálů uplynulo 25 let, a za tu dobu stihli vydat téměř dvě desítky alb. Nemá smysl se tu o jednotlivých z nich nějak rozepisovat, udělali to již jiní a navíc je stejně skoro všichni známe. Tak zásadní věci jako Confusion is Sex, Daydream Nation, Goo či Dirty přepisovaly historii a hudební postupy té doby, ovlivnily a dodnes ovlivňují obrovskou spoustu alternativních kapel a dá se říci, že každé album posunulo vývoj o další krok dál. Bez přehánění jsou pro indie scénu stejně zásadním milníkem, jako ve svých časech Beatles pro přelom let 60-tých a 70-tých. Stále ve stejné sestavě, Thurston Moore, Lee Ranaldo, Kim Gordon a Steve Shelley (je nutné je vůbec představovat?), se nás valí dál i v 21.století. Na rozdíl od podobně starých kapel, které už dávno nemají co říct a jen pro peníze a ze setrvačnosti pořád prudí, Sonic Youth i v tomto století dělají výborné desky, které ač nejsou už tak zásadní, stále se drží ve výrazném nadprůměru a je třeba s nimi nadále počítat.
 V sále Divadla Archa je slušné dusno už když nastupují předskokané, čínská kapela Carsick Cars. Podle čtyř skladeb, jež jsem slyšel na jejich myspace stránkách, jsem čekal trochu něco jiného, než co se přede mnou začalo odehrávat. Velice svěží a veskrze pozitivně naladěný noise’n’rollové věci zahrané s velkým srdíčkem. Členové kapely na pódiu vyvíjeli pouze minimalistické trhané pohyby, což mi osobně přišlo milé a tahle poloha jim seděla. Na jejich hudbě bylo vidět, že k hlavním hvězdám večera vzhlížejí a odráželo se to i na skladbách, ale rozhodně nezněli jako čínská verze Sonic Youth. Příjemně levný kovový zvuk bicích, nijak složité pár akordové garážové rock’n’rollovky kytar kouzelně obohacené noisovými prvky, mě hodně nakopávaly, a nejblíže mi to celé připomínalo staré dobré Velvet Underground či novější Kings of Leon. Po pár písních, aniž bych znal text, jsem si začal dokonce pod nosem pobrukovat ty melodie. Myslím, že Carsick Cars celkově nikoho nezklamali a získali si zde i mnoho nových fanoušků. Jsem jedním z nich. Potlesk, který sklidili, by jim mohlo závidět mnoho jiných hlavních kapel vystupujících v Česku.
 Po přestávce, ve které nějací týpkové připravovali Sonicům kytary, se na sebe začaly masy lidí mačkat jako sardinky v přeplněné síti, začalo být pořádně dusno a celý dav už se dole neklidně pravidelně vlnil. A pak se z šera vynořili Sonic Youth… vybuchující řev nadšení, srdce se mi roztlouklo jako po litru silné kávy a třech jointech, vršek hlavy málem odletěl pod tlakem emocí a já ji měl odklápěcí jako kanaďani v South Parku. Jsou to skutečně oni, lásky mého mládí, koukáme na sebe s Kocim, jako bychom tomu ani nemohli uvěřit. To už zaznívají prví tóny kultovní hymny Teen Age Riot z alba Daydream Nation. Jsem rád, že to celé mohu pozorovat z balkónu hned nad nimi, neboť vidím to peklo, co se rozpoutalo dole v mletém mase diváctva. Na to už jsem starej. Noiseři z New Yorku nezůstávají nic dlužni své pověsti a hned první song prodlužují o dobré 3min vazbením a hlukem, kdy Thurston s Leem kříží krky svých kytar v jakémsi mystickém propojení nad hlavami prvních řad a pak se Moore dokonce nechává na chvíli pohltit davem a pluje i se svým nástrojem nad lidmi nesen jako uctívaný král. Co dodat, málokdo si toto může dopřát a ještě ke všemu na samém počátku koncertu. Po dech beroucím startu se přesouváme v čase k aktuálnímu albu Rather Ripped a mé oblíbené Icinerate. Tady je zatraceně poznat, jak je kapela pořád při síle, protože zatímco na albu působí písně celkem poklidným až snovým dojmem, naživo mají úžasnou dynamiku. Doufal jsem právě v to, že zazní co nejvíce písní z nového alba a toto přání se mi nakonec vrchovatě naplnilo. Dle mého názoru je mimořádně nedoceněné a opomíjené, někteří o něm dokonce prohlašují, že je to pop. K tomu snad není co dodat. To, že se Sonics zklidnili, jim naopak teď hodně sedne a očekávání, že budou hrát extrémně noisy věci jako z počátku let osmdesátých, je naprosto scestné.
 Rather Ripped je postupně zastoupeno songy jako Reena, Do You Believe in Rapture?, Turquoise Boy, Pink Steam či Or, a já jsem v naprosté extázi, polovinu koncertu trávím houpavými pohyby se zavřenými víčky naprosto oddán zvuku. Kim za světelné hry stroboskopů předvádí svůj šamanský tanec a vypadá božsky. Thurston zas pro změnu má stále ten svůj vzhled mladistvého studentíka, Lee se šedou hřívou na hlavě je neustále vysmátý a šťastný jako by se něčeho trochu víc napil, oba pak struny svých katar několikrát drsně škádlí paličkami, všemožně je prohýbají a vazbí směrem k reproduktorům. No, tak jak je známe. První vrchol večera je pro mě má nejoblíbenější skladba z Daydream Nation, zběsilá punková jízda Cross the Breeze. Nejsem daleko od toho, urvat kovové zábradlí a mrštit sebou do davu dole, zmocnil se mě běs a neurvalé nadšení. A své zástupce mají na koncertě i jiná alba: Catholic Block z alba Sister, další kultovka 100% z grungeového Dirty s masakr noise závěrem, či upovídaná Skip Tracer z Washing Machine. Nejpovedenější vokál večera předvádí Lee v naléhavé Hey Joni a na všech je vidět, jak rádi tady jsou a experimentují s hudbou. Dusný vzduch by se dal krájet, ale téměř nikdo neopouští své střežené místo na place, neboť o něj nechce přijít. Po první dávce nutných přídavků nikdo nevěří, že by se Sonici znova nevrátili, a skutečně!! Jsou tu potřetí a jako třešničku na dortu vysekávají brutalitku Shaking Hell z nejstaršího alba Confusion is Sex. Kim řve svým typickým přidušeným hlasem jak o život. Moc pěkná vzpomínka starých časů na konec. Sonic Youth se naposledy rozloučí s fanoušky a mizí za pódiem. Obě strany si tuhle pekelnou jízdu užili a v mnoha komůrkách srdce i mozku zanechal hlubokou jizvu pocit z téhle velké noci. Nic už nebude stejné, pomalu se mi uklidňuje tep a dech, uvědomuju si, že právě skončil nejlepší koncert mého dosavadního života. Ach jo! Tak to půjdem oslavit, ne? |