Ke Stereolab jsem se poprvé dostal někdy roce 1995 (díky Milanovi "105 kg" Krajčímu; snad aspoň teď po více než 10 letech můžu touto cestou vyjádřit svůj dík této persóně a vůbec tehdejšímu opavskému Rádiu Attack). Ale zpět ke Stereolab. Tadlecta obskurní partička mě nadchla od první chvíle, kdy jsem je zaslechl - netradiční zvuk, atypické postupy, nádherně hravé texty a krásný hlas Lætitia Sadier. Pak přišel rok 1996 a vedle toho, že si tento band zahrál 5. dubna v Praze společně se Sonic Youth (tehdy coby předkapela, která byla dle některých tím skutečným a předčasným vrcholem večera). Jen čtyři dny na to pak byla oficiálně vydána deska Emperor Tomato Ketchup.

Emperor Tomato Ketchup jsem osobně vždy chápal (a zde mě - prosím - berte s určitou rezervou) za jakýsi předěl mezi jejich obdobím "kytarovějším" (například mým hodně oblíbeným albem Transient Random Noise Bursts With Announcements z roku 1993) a obdobím "elektronickým" (viz album Dots and Loops z roku 1997, kde se začali Stereolab ještě více šťárat v elektronice či lámaných beatech).

Album Emperor Tomato Ketchup jsem bral a dodnes beru za "malé hudební zjevení". Lehkost (za všechny: Cybele's Reverie) je střídána hravostí (Les Yper-Sound), jindy zas zadumanějšími skladbami (Monstre Sacre apod.), "údernějšími" songy (The Noise Of Carpet) či jejich typickým a všudypřítomným "kafomlejnkovým" soundem (Percolator či úvodní, postupně vrstvený a strhující Metronomic Underground). Repetetivnost melodií, texty coby zkratkovité sociologické manifesty, z kterých by se zaradoval i samotný pan Keller, to vše dělá ze Stereolab kapelu, jejíž tvorba je prostě nezapomenutelná a rozpoznatelná na míle daleko.

Texty tvoří samostatnou kapitolu této britsko-francouzské party. Asi zde nemá cenu se příliš vybavovat o jejich politickém zacílení a směřování. My budeme prostě chvíli politicky korektní a zaměříme se na dva zcela jiné aspekty těchto textů - na formu a sociologický obsah (ehm, toho levičáctví se zde asi fakt do mrtě nezbavíme). Často používanou formou sdělení jsou jakési manifestní zkratkovité texty. Texty, které by se tak akorát vlezly na transparent a ještě by na štětci něco zbylo pro Sawyera. Samostatnou kapitolu je pak obsah jednotlivých skladeb. Texty jsou to povětšinou jednoduché, ale ne banální. Jedno sociologické téma střídá jiné a člověk až nabývá pocitu, že se mu dostal "před oči" sociologický Reader's Digest. Za všechny například text songu Tomorrow Is Already Here:

"originally this set up was to serve society
now the roles have been reversed
that want society to serve the institutions
originally, serve society, serve society,
role have been reversed
institutions, alienation"

Nezapomenutelnou je pak i skladba Motoroller Scalatron:

"what's society built on...
it's built on, built on bluff
built on bluff, built on trust
what's society built on
it's built on, built on words
built on words, built on work

responsible for what i say
responsible for what i hush"

Postmoderní rozčarování ze změn ve společností (například: obavy ze změněných rolí, kdy instituce původně vytvořené ke službě společnosti, se nakonec stávají těmi, kterým je slouženo...) - to vše patří ke koloritu této kapely. No, nemilujte je pak.

Že jste ještě (o) Stereolab neslyšeli? Neváhejte; sice asi budete marně čekat na typický (nebo očekávaný?) postrockový sound, ale přesto: Stereolab si oprávněně před iks lety zasloužila, aby patřila mezi první kapely zaškatulkované do škatulky "post-rock". O to cennější je fakt, že Stereolab není tou kapelou, která do této škatulky zapadla, ale tou, která ji svým netradičním a novým přístupem ke "zvuku" sama vytvořila.