Jsou věci, které člověku prostě nezachutnají napoprvé. Jako malý jsem měl tento problém třebas s olivami. Dnes je potřebuji nebo vyžaduji v každém druhém jídle. A lautr stejný problém jsem měl i u kopy kapel. Nad Underworld, které dnes považuji za kultovku taneční scény, jsem si napoprvé řekl něco o tom, že je to slabota. Jejich album Dubnobasswithmyheadman pro mě prostě bylo snůškou cajdáčků a příliš nudných ploch a nálad. Dnes si učůrkávám při každém tónu tohoto majstrštyku. Japonští Mono, bez kterých by pro mě nebyl postrock postrockem a život životem, mě zpočátku nudili a přišli mi zbytečně utahaní. K Nicku Caveovi nebo britským Pulp byla má cesta ještě delší. V době, kdy mí kámoši na nich už těžce ulítávali a nedali na ně dopustit, to pro mě byla buď kravina, moc divoká kravina nebo popina... a raději jsem zůstával u starých, osvědčených The Cure, Siouxsie and The Banshees či Joy Division. A dnes? Nick Cave je Panem Umělcem a Jarvis Cocker není pouze noční můrou Michaela Jacksona, ale (bývalým?) frontmanem jedné z nejzásadnějších britpopových kapel 90. let.

One Starving Day si u mě prošli podobným vývojem. Říkejme tomu třeba proces postupného dozrávání. Dny, kdy jsem si desku pouštěl jen kvůli zrecenzování, se změnily na dny, kdy jsem si desku pustil prostě proto, že jsem na ni měl chuť.

Ale k samotnému albu. Jaká je vůbec jeho atmosféra? Zahraničními kritiky velmi kladně přijaté album Broken Wings Lead Arms To The Sun z roku 2002 pro mě představuje středověk v celé své otřesnosti a stísněnosti. Beznaděj, špína, mor, smrtelnost, zbídačenost a znovu beznaděj. Viděli jste Bergmanovu Sedmou pečeť? Nebo třebas Vláčilovu Markétu Lazarovou či Vávrův kultovní snímek Kladivo na čarodějnice? Tak podobné pocity mám z této desky. Filozoficky nasáklé, hluboké a nesmírně stísněné ve své výpovědi.


Zrcadlo mé duše, duše pohroužené do lidské nicotnosti a nemohoucnosti. Duše, která vzdoruje, ale znovu a znovu upadá do své bezvýznamnosti. Nenaplněná přání a přes všechen řev nevykřičené bolesti (Leave). Takové je pro mě toto album. Když kluci začnou ve skladbě Fate Drainer třískat do strun a  odříkávat své:


... naplňuje mě to pocitem, kterému se tak nějak ze své přirozenosti snažíme celý život vyhýbat. Vždyť všichni jaksi hledáme naplnění a řád... a přitom po celá staletí je naší přirozeností nenaplnění a zmar. Skladba s řadou zvratů a nálad (žádná z nich však v sobě nemá ani náznak naděje či radosti). Společně s úvodní Black Star Aeon má hodně oblíbená záležitost.

Nechci ale mást. Album Broken Wings Lead Arms To The Sun není nějak extra depresívní, nihilistické nebo lkající; je jen o naší přirozenosti - o nenaplněnosti našich tužeb a naplnění našich temnějších snů... o tom, že jsme v životě o něco přišli a bezvýsledně to hledáme.

Nemůžu si pomoct drobnou "mnemotechnickou pomůckou" - One Starving Day jsou pro mě italskými Lvmen. Nálada alba, ambientní momenty protkané hardcorovými vypalovačkami a zoufalým řevem. One Starving Day určitě nejsou na jeden poslech. Nejsou ani kapelou, která se automaticky zalíbí napoprvé. Musí v posluchači dozrát. A nelíbí se tím, že to prostě bylo líbivé a šupa. Líbí se tím, že máte postupem času nutkání a chuť se k nim vrátit. Jako si já před léty vzal z misky další olivu.