|
2.10.2007 18:01
| Kinski
| Alpine Static
|
|
Druhou desku čtyřčlenného post-grunge bandu Kinski, vydanou dnes již kultovním Seattleským labelem Sub Pop, jsem si velmi rychle zařadil do sbírky těch nejoblíbenějších a často sjížděných placek, ať už proto, že na ní mám náladu skoro pořád, má obrovský rockový drajv a dokáže mocně rozpumpovat srdeční chlopně. Je z ní cítit noisová síla těch rychlejších pecek starých Sonic Youth (Hiding Drugs in the Temple – part 2), vlivy Black Sabbath nebo Queens of the Stone Age a prostě zvuková nakaženost grungem z první poloviny devadesátých let, v tom nejlepším slova smyslu. Zatímco je v poslední době častější spíše introvertní uzavřenost hudby do vlastních zákoutí, což není na škodu v mnoha ohledech, někdy už ale přerůstá až v jakousi sebestřednost, Alpine Static jsou na počátku silně rockovou a přímočarou deskou, zběsilou amfetaminovou jízdou ve staré rozbité káře napříč prašnou americkou dálnicí a od své druhé poloviny dává šanci si odpočinout zahalená do melancholického hávu All Your Kids Have Turned To Static. A jelikož správná délka přestávky ve téhle road movie je tak akorát na jednu píseň, dál pokračujeme zase v rychlé tempu a odpočineme si zase na konci cesty tímto vynikajícím albem. Nechal jsem zas jednou napumpovat do uší špinavý zvuk nakažený svobodou starých časů. Grunge je mrtvej! Ať žijou Kinski!
|
|
|
5.8.2007 15:16
| From the Sky
| Like Crystal In A World Of Glass
|
|
Nevím, zda to není nakonec tím příšerným počasím, jež většinu času na Britských ostrovech vládne, ale čekal bych, že z nechutného koktejlu deště a mlhy spíš vzejde nějaká obzvláště unavená a depresívní kombinace ambientu a naříkavého zpěvu. Opak je pravdou, další explozívní i snivá hudební masáž zpoza La Manchského kanálu je tady.
Stalo se, že z oblohy padaly na zem mrtvé žáby, kroupy i smítka popela spálených kusů světa. Co padá z oblohy dnes? Zpočátku trocha napětí a poklidné vybrnkávané intro, ale rychle přestoupíme do dalšího levelu. Rozvirblované elektrické noise kytary do vás nalejou svůj zvuk krátce po úvodu. Jako řádně nakynuté těsto se jejich hutný zvuk spolu s přímou a jednoduchou rytmikou snoubí v drsných skladbách plných křiku duše a rozvláčných intimních zpovědí. Táhlé, v podstatě jednoduché motivy nacházejí zálibu v proplouvání skrze zvuk zkreslující a drtící efekty až nakonec zrezonijí v šílených chrčících noise pasážích. Láska a vzpomínky vydřené z kovových strun, po zasněném letu v imaginárních prostorech nevědomí totální postapokalyptický pochod. Po dlouhým konejšivých úsecích mrazivých kytarových ploch, najednou dojde k punkovému výbuchu, smršti, kde si každý nástroj už žije svým vlastním životem a hledá svou cestu k úniku. Jak už napovídá i název labelu, na němž druhé album těchto britů vyšlo, je to chvílemi opravdové devastování zvuku a zvukem.
Zatraceně dobrých třiatřicet minut procházky albem, které je silnou vichřicí v hlouboce zasněné duši.
|
|
|
16.3.2007 08:02
| The Evpatoria Report
| Golevka
|
|
The Evpatoria Report jsou evropský skvost. Album Golevka nemá jediné slabé místo, což se dá říci o málokteré post-rockové kapele. Strávil jsem s nimi mnoho hodin, když často cestuji ve vlaku.. za okny ubíhá krajina a prší, černé mraky se převalujií po obloze jak peřeje.. to je Golevka. Pro mě asi nejsilnější skladbou celého alba je druhá Taijin Kyofusho, poslední Dipole experiment pak prozměnu naprosto monumentální, tohle bych si představil při přistání prvního člověka kdesi na cizí planetě světelné roky od domova. Miluji housle v post-rocku i jinde, mám rád když se všechny skladby nedrží jen v poklidných vodách, ale taky občas explodují, a co potřebuju, je to šílené mrazení za krkem a po celém těle.. Když se nedostaví, mám pak ke kapele poněkud chladnější přístup. U Evpatoria report jsem měl husí kůži od začátku až do konce.
|
|
|
2.3.2007 22:44
| Bark Psychosis
| Codename: Dustsucker
|
|
Při poslechu kapely Bark Psychosis jsem si připadal jako někde v nonstopu brzy k ránu, kdy se v místnosti vznáší dusivý kouř, je tam zima a všichni už dávno odešli spát. Jen já sedím u zbytku piva a.. tohle. Minimalistické plochy čisté akustické kytary doprovází povětšinou šeptající hlas, jazzové bicí a trubka rezonují v mozku a znásobují pocit bezútěšnosti přicházejícího ranního rozbřesku. Klávesy jsou obsluhovány sporadickými náhodnými kapkami deště z děravé střechy a znějí tááák dlouze, do toho se ještě častokrát vkrade směsice elektronických noiseových pazvuků či notně zkreslené elektriky, milé cinkání vibrafonu. Pak jako by jsem nastoupil cestu probouzejícím se městem kdesi kolem zatuchlých přístavních doků, všude plno smogu a postav spěchajících do práce. Trochu seversky znějící ambient, bez zvratů a spěchu, flashback všech úzkostných stavů bez schopnosti pohybu. Hudba je to celkem dobrá, ale musím se podívat taky na to, jaký ve mě probudí stav.. ospalost, tepající bolest hlavy, deprese? Až budu znuděný a psychicky na dně, tak si tohle pustím, abych věděl, že mi může být ještě hůř.
|
|
|
4.2.2007 19:06
| Ana Never
| Ana Never
|
|
A sakra, ten začátek je jako když vypadnete z nějakého klubu kolem 4 ráno, doznívají zvuky hudby, venku prší, v dáli se ozývá maják sanitky, světla jsou zamlžené, strčite ruky do kapel a vyrážíte na dlouhou cestu domů. S výrazným doprovodem pomalých pohřebních bubnů a balalajkově roztřepanou kytarou, beznadějný stařecký hlas vám cosi vykládá v hlavě a netušíte co..jen, že to jistě není nic, co byste teď chtěli slyšet. Hajtka se rozvirbluje, napětí je neúnosné, kytary se probouzejí do extáze jak v nejlepších skladbách Mona.. ano, je to ta země, kde zítřek zatím nic neznamená, tak spěcháte úprkem domů, abyste se z toho vyspali… Kdyby jen za tuhle skladbu, tak musím dát 10. Druhá polovina písně je vskutku jako některá skladba od Čajkovského převedená do rockové podoby a o to možná intenzivnější. Jenže ono to pokračuje dál bez špetky zklidnění a kompromisu. Člověk se až podiví, že vše nekončí šíleným allegrem, ale opět tichou mystickou pasáží vzbuzující dojem onoho příchodu domů po strastiplné cestě městem. Druhý song je ledově krásný a pomalý, kde zkreslené a delayované kytary jakoby hrály samy jen strunami hlazenými větrem, tím trvalým zvukem, jež nikdy nepřipustil jediný dotek ruky. Sen, který se v posledních pěti minutách skladby mění v noční můru plnou běsu a apokalypsy, kdy nástroje jsou snad obsluhovány samým napětím visícím ve vzduchu. Poslední dva kusy pak už mě nenechávají na pochybách, tohle album zkrátka nemá jediné slabé místo, absolutní devastace lidské psychiky melancholicko-nihilistickým noisem. Slyším to celé teprve potřetí, ale Ana Never je určitě nejblíže tomu, co dokáží jen Mono nebo Evpatoria Report..vypálit vás do snových míst, kde se ukryjete před skutečností opravdového světa, ne protože chcete, ale musíte.
|
|
|
3.2.2007 14:16
| Lebanon
| Sunken City
|
|
Řezavé, těkající, ostré hrany kytar téhle Izraelské post-rockové party mi vybuchují v hlavě ještě hodinu po tom, co repráky utichly. Snad je to tím, z jakých končin pocházejí, žhavá vyprahlá místa, kde jste pořád na tenké hranici mezi životem a smrtí. Taková ta zamlženost novozélandských Jakob a temnota Red Sparowes, čistě kytarová záležitost, kde se v každé skladbě od hlavní nosné melodie odpoutává mnoho různých vedlejších hudebních motivů... moc dobré, ale s nebezpečím, že vás to pohltí a semele a přenese na místa dávných biblických příběhů, kde však teď zuří nová bouře.. Kapela, která pro mě je velkým překvapením a snad dárek pro ty, kteří mají rádi zmiňované Red Sparowes (hodně srovnávám s albem Every Red Heart Shines Toward The Red Sun), Jakob či třeba Isis.
|
|
|
19.12.2006 14:15
| Red Sparowes
| Every Red Heart Shines Toward The Red Sun
|
|
Člověk si už pomalu zvyká na to, že p-r hudba není úplně z tohoto světa, ale stejně v případě téhle desky znovu klekám na kolena a prosím svět duchů o odpuštění... Děsivé a nevypočitatelné přírodní síly se zase jednou spojují s temným světem dávných přízraků a obyčejnou křehkou shránku lidského jedince a jeho stejně nakřáplou a nejistou duši drtí pod dusotem neznámých tvorů z hlubin nicoty... Nestihne si ani položit tu základní otázku: Proč tu jsem? Ale spíše křičí: Kde to zas sakra jsem? Je skutečné to, co vidím kolem sebe, nebo to, co se mi ve snech probouzí v mé šílené hlavě? Odpověď od Red Sparowes nepřijde...jen to, co do té doby bylo jen hrůzostrašným snem bez jediného zvuku, teď s jejich soundtrackem k nočním můrám dostává daleko konkrétnější podobu a dotváří tak celkový obraz zkázy a zapomnění....už aby bylo ráno...a pak prosím zase ta noc a zase ten sen a zase ta hudba.......
|
|
|
12.12.2006 10:40
| God Is An Astronaut
| A Moment of Stillness
|
|
Na zem dopadají lehké špinavé částečky prachu, zbytky spálené země vracející se zpět....před pád dny dozněly poslední otřesy a dunění, výbuchy ustaly.. Zem se zvolna noří do Frozen twilight. V Moment of stillness na mě doléhá to hrozné mrazivé prázdno, jež obklopuje každého, kdo přežil zkázu sám kdesi na konci světa a netuší, jsou-li ještě někde lidé nebo vše zaniklo.. Usmíření s osudem, vyrovnání, ruce za prudkého lijáku sepjaté k obloze.. Forever lost... Po desítkách let vidím starého muže, jeho hluboké smutné oči hledí na krajinu kolem svého obydlí, už dávno přestaly pátrat po jediném náznaku lidské existence. Zato však příroda se již vzpamatovala z drtivého úderu a změnila se v překrásná Elysian fields..Na obloze se v tu chvíli objeví něco neobvyklého, ne však zlověstného, nebe protne zářící vesmírný koráb a zmizí za obzorem. Muž se z posledních sil vydává na svou poslední cestu za ním, aby po mnohaletém marném čekání mezi mohutnými kmeny stromů spatřil Crystal canyon a bytosti ze vzdálených světů, jež ho obývají..pak teprve spokojen umírá...
Tohle vynikající album doporučuju všem, kteří mají rádi kapely jako Gregor Samsa, The Evpatoria report nebo Jakob. Nenajdeme v něm ani explozivní výbuchy, ani příliš klidné ambientní pasáže, ale každou vteřinu stále potřebné vnitřní napětí...
|
|
|
29.11.2006 10:58
| Yndi Halda
| Enjoy Eternal Bliss
|
|
Když jsem tohle třípísňové EP slyšel poprvé asi před třemi měsíci, vyrazilo mi dech. Mnoho skladeb různých kapel mě chytilo za srdce hned na první poslech a časem se prožitek z nich snižoval, až nakonec upadly kdesi do lepšího průměru a někdy dokonce v zapomnění. Ne tak u Yndi Halda! Jejich případ to rozhodně není a vím, že nikdy ani nebude, alespoň co se týká tohoto EP. Každým dalším poslechem (nejméně dvakrát denně) mě Enjoy Eternal Bliss utvrzuje v tom, že se jedná o cosi jedinečného, zejména svou náladou. V první teskné skladbě Dash and blast, kdy se na konci skladby v pochodovém rytmu bubnů ozývá chorál typu nánanananánááánáána, jsem se dokonce jedouc v autobuse a zahloubán do písně přistihl, že si to zpívám také… no lidi na mě trochu divně zírali, ale co… Skladby není ani možné nějak hloubavě popisovat, musí se to slyšet, mají naprosto bechderoucí náboj. Poslední Illuminate my heart, my darling bych si nechal nejraději zahrát na pohřbu, jen by mě asi mrzelo, že už ji neuslyším s těmi, jež sečkali ve světě vezdejším. Snad jen jako duch.
Ústředním nástrojem všech skladeb jsou především housle, skrze kreré procházejí hlavní hudební motivy všech skladeb, ale ani další nástroje nezůstávají pozadu, především kytary ve vybuchujících úsecích. I když mají Yndi Hlada za sebou pouze toto jedno EP, nehodnotím zde historii kapely, ale desku… a té jediné nemohu dát jinak než za 10!
|
|
|
26.11.2006 15:43
| World's End Girlfriend
| Dream's End Come True
|
|
Pěkně ulítlý post-rock, tahle japonská partička. I když lepší označení by snad bylo post-electro-pop.. je to naprosto nezařaditelné. Ve čtyřech skladbách z tohoto alba hrajou různé nepopsatelné nástroje, všemožně to píská, chrčí, pípá, pobublává a do toho se ozývají housle, klavír, saxofon plus další nástroje. Hrozná spoušť elekronických ruchů, samplů a dalších zvuků. První píseň je takový úchylný pop, druhá zní jako kocovina. Tedy kdyby nějak zněla, tak asi takto. Zkrátka hudební anarchie, ale skladby znějí jaksi lehce, skotačivě, hravě… připadá mi jakoby se tahle kapela sešla v nějakém PC/Hubebním bazaru a rozhodla se použít všechny počítače a nástroje, co tam mají…
|
|